Bifröst (dopravní systém)

Z FantasyWiki
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání

Tato stránka pojednává o kaelanském dopravním systému. O jiných významech tohoto slova pojednává článek Bifröst.

Bifröst je kaelanský vesmírný dopravní systém rozkládající úlohu (přepravu osob a nákladů mezi planetami a jinými vesmírnými tělesy) na menší části, z nichž každá je řešena odděleně, protože Kaelané v době jeho vytváření a dlouho poté neměli prostředky a technologie na tvorbu vesmírných plavidel schopných za přijatelných ekonomických podmínek letět odkudkoliv kamkoliv. Tento systém ve své původní podobě zastaral asi po sto letech, kdy Kaelané získali mnohem vyspělejší vesmírné lodě třídy Saikara navržené převážně nadpřirozenými lvy, jejichž vědeckotechnická úroveň byla (a stále zůstává) neporovnatelně vyšší než kaelanská. Zatímco Kaelané systém masivně rekonstruovali pro lodě třídy Saikara, korporace Atlantis TekKorp jednu z původních verzí tohoto systému adaptovala pro použití v okolí Země.

Systém Bifröst sestává z vesmírných stanic a různých druhů vesmírných plavidel optimalizovaných pro konkrétní situace. Jako celek umožňuje efektivnější a levnější dopravu mezi planetami a jinými vesmírnými tělesy. Jednotlivé součásti byly vylepšovány samostatně a měly souběžně několik variant, z nichž byla vždy vybírána ta nejvhodnější pro dané místo a úkol. Díky modularitě bylo možné provádět upgrady vybavení postupně, a tím šetřit náklady.

Vývoj

Projekt byl zahájen kaelanskými úvahami o automatickém vesmírném plavidle, které mělo sbírat nefunkční satelity a jiné vesmírné trosky a smetí na oběžné dráze, a tím čistit okolí planety od nebezpečných trosek, a zároveň umožnit zpětné získávání cenných nerostných surovin. Postupným vývojem se došlo k celé flotile takových plavidel doplněné o větší orbitální stanici, kam by tato plavidla svážela posbíraný materiál a odkud by doplňovala palivo. Tehdy nový kaelanský raketoplán, sám o sobě Kaelany upgradovanou napodobeninou pozemského raketoplánu Space Shuttle, měl na stanici vozit zásoby paliv a náhradní díly a odvážet odsud posbíraný materiál ke zpracování v Kaele Akexi. S tímto raketoplánem měla létat posádka, která prováděla údržbu a opravy stanice i jednotlivých vozidel, a tak ke konceptům stanice přibyla obyvatelná část, původně pro prodloužení pobytu a jako záchranná možnost v případě havárie raketoplánu, čehož se chytli výzkumníci ze státních vzdělávacích institutů, kteří zde chtěli provádět výzkum, a tak se koncept stanice rozrůstal. S plány na výzkumné a těžební mise k jiným planetám se objevila myšlenka sítě polohovatelných satelitů se zrcadly, které by umožnily posílat energii vzdáleným sondám pomocí laseru, a jelikož by takové satelity mohly nést rovnou i zásoby paliva a záchranné balíčky pro případ havárie lodě s lidmi na palubě, nebylo daleko k tomu rozesít po celé Aileanské soustavě síť celých stanic a ty následně propojit pomocí rozsáhlé flotily zásobovacích lodí létajících po energeticky úsporných drahách.

Takový program už ale předem sliboval astronomické náklady, které bylo nutné radikálně seškrtat, nebo vymyslet jiné řešení. Výzkumníci proto vyrukovali s nápadem vyslat nejdříve těžební stanici s robotickými těžebními sondami a meziplanetární loď, která by dovezla do pásu asteroidů stanici a sondy, vrátila se s vytěženými surovinami a poté by kyvadlově přelétala mezi Akelií a těžební stanicí. Náklady na provoz systému tak mělo být možné hradit z prodeje surovin a další součásti (lodě, stanice, sondy...) by se stavěly ve vesmíru, a tedy by jediným nákladem království byla kromě těžebního zařízení nějaká automatická továrna. Tento plán už byl pro královskou kasu živenou nejnižšími daněmi na planetě mnohem přijatelnější, a Alþing (kaelanský sněm vévodů a krále) ho schválil. Stavby těžebních sond, stanice i meziplanetární lodě se ujal státní průmyslový koncern Björntec, se kterým výzkumníci při návrhu celého systému spolupracovali.

Nákladní loď Uppgötvun, podle níž byly poté všechny meziplanetární transportní lodě pojmenovány, se s plným nákladem poprvé vrátila již za 10 akelianských let po svém vypuštění. Cenná směs platinových rud z asteroidů byla využita k uhrazení nákladů programu, aby byl vzápětí celý projekt masivně propagován v kaelanských médiích. I když byl už od začátku veřejný, Kaelané se k němu stavěli vlažně - místa, do nichž Uppgötvun letěla, byla již prozkoumána, a na měsících ještě vzdálenějších plynných obrů už předtím úspěšně přistály lodě Forvitinn (zvědavý), nadpřirozenými lvy upravené kaelanské raketoplány Geimflaugin s lidskou posádkou, a jelikož již na akelianských měsících v omezené míře probíhala těžba lithia-3 pro fůzní reaktory, z nezasvěceného pohledu nebyla tato mise ničím novým. Celý návrh Bifröstu byl zveřejněn již dříve a jen málokdo věřil, že by se někdy mohl realizovat v plném rozsahu.

První známkou, že tentokrát to s expanzí vesmírného programu myslí oba kaelanské státní vzdělávací instituty vážně, byla výroba a vypuštění základních modulů, díky kterým mohl alespoň v omezené míře započít provoz orbitální stanice v původním smyslu, tedy sběru kosmického smetí a trosek. Stanice dostala název Fyrstgeimstöð (První nebeská stanice). Po dalších deseti příletech nákladní lodi byla zprovozněna vesmírná loděnice, v níž vznikly tři další nákladní lodě, což umožnilo zrychlit přísun surovin. I přesto trvalo vybudování celé sítě téměř 150 let.

Postupné budování husté sítě bylo završeno velmi krátce před Galaktickou válkou, po níž byly při opravě poničených stanic a jiných částí využity materiály ze zrecyklovaných trosek válečných lodí. Po válce byla Fyrstgeimstöð značně rozšířena a upravena, aby zde mohly být stavěny, opravovány a udržovány také lodě třídy Saikara a do výbavy stanice přibyly desítky přebytečných raketoplánů Geimflaugin z výzbroje královského vojska, které se tak staly univerzálním dopravním prostředkem na blízké lety, nicméně dosavadní používaný systém nenahradily, pouze doplnily. K obdobnému vývoji došlo i v meziplanetární přepravě, kde začaly být místy nasazovány také lodě třídy Saikara, což znamenalo přestavět nebo rovnou zcela vyměnit i všechny ostatní stanice.

Se stále častějšími výskyty mezihvězdných lodí v systému se zákonitě objevily úvahy o jeho rozšíření mimo Aileanskou soustavu, čemuž do značné míry udělala přítrž nová technologie dimenzionálních bran, která byla časem, hlavně se vznikem a rozšiřováním Kaelanské aliance, používána více a více. Lodě třídy Saikara zapojené do systému Bifröst pak umožňují přepravovat najednou velká množství nákladu, případně předměty, které se do dimenzionální brány nevejdou, stejně tak k meziplanetární dopravě kolonistů, v jejichž soustavách vznikají podobné systémy. V domovském systému díky průzkumu dalekého vesmíru vzrostl význam rostoucích do té doby hlavně těžebních kolonií na planetách Oanga a Ibetall.

Struktura

Základními body a zároveň charakteristickými dominantami systému byly vesmírné stanice, z nichž každá udržovala flotilu menších vesmírných plavidel používaných jako vesmírné tahače a jiných k přistávání na povrchu planet, měsíců či jiných objektů, kolem kterých obíhaly. Stroje pro přistávání na objektech bez atmosféry byly sestavovány podle potřeby, stejně jako pro dopravu mezi blízkými vesmírnými objekty, z univerzálních modulů, z nichž byly stavěny kromě lodí i části samotných stanic a dalších vesmírných plavidel a objektů, zatímco v případě planet s atmosférou byly stanice vybaveny atmosférickými raketoplány, z nichž se později vyvinul univerzální meziplanetární raketoplán Geimflaugin. Dopravu mezi stanicemi zajišťovala flotila pilotovaných i nepilotovaných vesmírných lodí, které díky absenci nutnosti přistávat mohly být efektivnější.

Kontejnery

Jednou z nejrozšířenějších součástí systému Bifröst jsou jeho standardní přepravní kontejnery. Základní kontejner má délku 37,5 metru, šířku 8 metrů a výšku 8,5 metru, kromě toho existují varianty ze dvou či více spojených jednotek. Kontejnery jsou vyrobeny z odolné a pevné kovové slitiny a jsou používány pro přepravu téměř všeho. Byly odvozeny od standardních kaelanských kontejnerů používaných v silniční, železniční a námořní dopravě, které mají poloviční rozměry.

Většina mobilních zařízení bývá vyráběna v podobě toho kontejneru pro snadnější přepravu a manipulaci.

Později byly tyto kontejnery zapojeny do modulárního systému Rúmtoga, kdy byly konce kontejneru opatřeny spojovacím zařízením a vnitřek vybaven jako kterýkoliv jiný modul tohoto systému. Od toho byly dále odvozeny i variace například s bočními spojovacími zařízeními a možností přidání kovových nosníků mezi kontejnery při stavbě velmi velkých zařízení, například velkých stanic. K běžným součástem zmíněného systému přibyl i modul pro přepravu těchto kontejnerů.

Rúmtoga

Rúmtoga je systém volně zaměnitelných bloků, z nichž lze stavět rozličné druhy vesmírných lodí a jiných zařízení, které lze posléze rozebrat a znovu použít při stavbě jiného prostředku. Charakteristický je pro tyto bloky jejich válcovitý tvar se spojovacími zařízeními na dnech válců. Systém Rúmtoga byl navržen výzkumníky z Askaridarova královského vzdělávacího institutu, původně za účelem mise na vyčištění okolí Akelie od trosek a kosmického smetí, později byl projekt zahrnut do projektu dopravního systému Bifröst jako univerzální stavebnicový systém. Značnou výhodou Rúmtogy byla možnost vyrábět standardizované bloky přímo v místě těžby, na stanicích v pásmech asteroidů, a tyto zasílat ostatním stanicím, které by tak nemusely udržovat rozsáhlou flotilu zřídka používaných plavidel, nyní by bylo možné rychle sestavit specializované zařízení pro konkrétní úkol a následně znovupoužít jeho díly na jiný úkol. Taktéž při přecházení na novější verze stačí vyměnit starý blok za jeho modernizovanou verzi, bez potřeby rozebírat či vyměňovat celou loď. Rozměry bloků se nemění, všechny mají vnější průměr 7 metrů a délka je vždy po jednotkách, které měří 5 metrů, existuje však i několik bloků, které mají z praktických důvodů nestandardní rozměry. Všechny bloky mají za účelem přeskupování a sestavování vlastní manévrovací trysky a úchyty umožňující sestavování modulů na stanicích pomocí mechanických ramen.

Na první pohled se bloky systému Rúmtoga zdají být velmi podobné těm z nerealizovaného amerického konceptu Space Tug z projektu STS (Space Transportation System), amerického protějšku raných fází systému Bifröst, ze kterého byl realizován pouze částečně vícenásobně použitelný raketoplán Space Shuttle, jehož protějškem v systému Bifröst je plně znovupoužitelný Geimflaugin, oba systémy se však zásadně liší - STS byl zaměřen pouze na okolí domovské planety, nanejvýše její měsíc a pouze velmi okrajově na výpravy k sousedním planetám, zatímco Bifröst a všechny jeho komponenty jsou koncipovány pro obsažení celého planetárního systému (a později i celé galaxie). U Rúmtogy jsou bloky spojeny spojovacími zařízeními stejného typu, jako pro spojování vesmírných plavidel mezi sebou a k vesmírným stanicím, Space Tug měl používat jednodušší systém spojení a jeho bloky měly být vyráběny na Zemi, zatímco bloky Rúmtogy byly již od počátku navrženy pro výrobu v robotickém zařízení ve vesmíru. STS měl také jen jedinou verzi pohonného modulu, a při potřebě meziplanetárního provozu spoléhal na jediný velký jaderný pohonný modul, zatímco u Rúmtogy se již od prvních fází počítalo s využíváním jednotlivých prvků i v roli modulů používaných při konstrukci meziplanetárních a případně mezihvězdných rovněž modulárních plavidel typu Uppgötvun. Prvními návštěvníky ze Země je systému Rúmtoga (a s ním částečně kompatibilního systému Uppgötvun) přezdíváno Vesmírné Lego.

Systém Rúmtoga obsahuje značnou škálů bloků:

  • Pohonné moduly - kombinace hlavního motoru, korekčních/manévrovacích motorků, zdroje elektrické energie a nádrží na palivo, všechny vyráběné ve verzích bez nebo s vysouvacích přistávacích nohou pro přistávací moduly)
    • Modul s raketovým motorem na pevné palivo (dostupné v několika velikostech)
    • Modul s raketovým motorem na tekuté palivo (včetně nádrží na palivo)
    • Modul s iontovým motorem (včetně vysouvacích solárních panelů)
    • Modul s plasmovým motorem s proměnným specifickým impulsem (VASIMR)
    • Modul s plasmovým motorem s proměnným specifickým impulsem (VASIMR) s fůzním reaktorem jako zdrojem plazmatu a magnetickou tryskou - nejčastěji používaná verze
    • Modul s jaderným pohonem (dvojmódový reaktor NERVA, včetně kompletního stínění; různé verze s různými typy reaktorů)
  • Přídavné nádrže na pohonné látky - univerzální provedení pro širokou škálu kapalných paliv
  • Nákladní moduly
    • Otevřený nákladní modul (použitelný též jako šasi pro vědecké či jiné vybavení sond nebo družic stavěných z těchto bloků)
    • Modul pro přepravu standardních přepravních kontejnerů bez průlezu (páteřní nosník, ke kterému lze podélně připojit až 8 standardních přepravních kontejnerů)
    • Modul pro přepravu standardních přepravních kontejnerů s přetlakovaným průlezem (páteřní rám, ke kterému lze podélně připevnit až 8 standardních přepravních kontejnerů, uvnitř rámu je přetlakovaný tunel umožňující přesun posádky, je-li modul umístěn mezi dvěma přetlakovanými moduly, nebo je-li obytná část na opačném konci lodě než spojovací zařízení pro připojení ke stanici)
    • Rozšiřující rám modulu pro přepravu standardních přepravních kontejnerů (umožňuje přepravovat více kontejnerů na jednom modulu pro přepravu kontejnerů, lze připevnit i k jiným modulům)
    • Uzavíratelný nepřetlakovaný nákladní modul
    • Uzavíratelný přetlakovaný nákladní modul
  • Moduly pro posádku
    • Ubytovací modul pro 2 členy posádky
    • Ubytovací modul pro 5 členů posádky (při přibližně třínásobné délce oproti modulu pro 2 členy posádky poskytuje větší pohodlí hlavně při delších pobytech)
    • Prázdný modul pro posádku (modul s prázdnou místností, může být vybaven např. jako ošetřovna, kychyně...)
    • Vědecký modul (obdoba prázdného modulu upravená pro snadnější instalaci vědeckého vybavení, pro tvorbu laboratoře či observatoře)
    • Hygienický modul (nejdelší mise mohou vyžadovat plnohodnou sprchu a další hygienické zázemí)
    • Modul s přechodovou komorou
  • Řídící moduly - tyto obsahují také hlavní řídící počítač a další nezbytné součásti, nejméně jeden z těchto modulů musí být součástí každého samostatného zařízení, kromě funkčnosti obsahují také identifikační telemetrický vysílač
    • Zjednodušený robotický modul (pro jednorázové urychlovací stupně; verze bez nebo s zařízením pro dálkové ovládání a komunikaci s řídícím střediskem, liší se nestandardní délkou pouze 1 m)
    • Plně vybavený robotický modul (zejména pro dálkové průzkumné sondy a vícenásobně používaná plavidla; verze bez nebo s zařízením pro dálkové ovládání a komunikaci s řídícím střediskem, liší se nestandardní délkou pouze 1 m)
    • Plně vybavený robotický modul s robotickými pažemi (modul doplněný o dvojici robotických ramen)
    • Posádkový řídící modul (prostor pro 2 členy posádky se zásobami až na 15 akelianských dní, obsahuje i vybavení robotického modulu pro případ potřeby samočinného či dálkově řízeného provozu)
    • Posádkový řídící modul s robotickými pažemi (pro svou univerzálnost přítomen na každé stanici)
  • Pomocné technické moduly
    • Rozšířený elektrický modul (uvnitř modulu baterie a/nebo palivové články, dále vysunovací solární panely)
    • Rozšířený jaderný elektrický modul (rozšířený elektrický modul se solárními články pouze na vnějším povrchu, uvnitř místo palivových článků radioizotopový termoelektrický generátor (RTG))
    • Kryogenický modul (přezdívaný jako vesmírný mrazák)
    • Superpočítačový modul (pro mise s potřebou většího výpočetního výkonu na místě)
    • Rozšířený komunikační modul (modul se zesíleným komunikačním vybavením a vnějšími výklopnými anténami)
    • Těžební modul (pro těžbu surovin z asteroidu, různé verze)
    • Technologický těžební modul (obvyklý doplněk těžebního modulu pro ISRU (In-situ resource utilization, využívání místních zdrojů), provádí zpracování vytěžených surovin, různé verze pro těžbu různých surovin na různých objektech)
    • Přípojný modul (obvykle se moduly Rúmtoga instalují na sebe do podoby válce, v některých případech může být vhodné něco nainstalovat na vnější stranu, například další složený válec s dalšími moduly)
    • Propojovací modul (přetlaková obdoba přípojného modulu, modul kulového tvaru se šesti spojovacími zařízeními, používaný zvláště pro tvorbu stanic)
    • Modul s aerodynamickým krytem (používaný při startu z Rúmtogy postavených raket z povrchu planet s atmosférou)
    • Oddělovač stupňů (součást pro vícestupňové rakety, často používaný spolu s padákovým, slouží k připojování modulů Rúmtoga k jednorázovým nosným raketám)
    • Padákový modul (obsahuje padáky pro měkké dosednutí)

Podrobnější informace naleznete v článku Rúmtoga.

Vesmírné stanice

Vesmírné stanice byly už od prvotních návrhů centrálními body celého dopravního systému. Jedna, případně po přechodnou dobu dvě, takováto stanice byla umístěna na stabilní oběžnou dráhu nad všemi zájmovými objekty, tedy nad většinou planet Aileanské soustavy a jejich měsíci, a v pásech asteroidů. Menší stanice mohou být také ve významných libračních (Lagrangeových) bodech.

Tyto stanice měly hned několik účelů:

  • Zásobárna vody, paliv, kyslíku a náhradních dílů pro přilétávající/odlétávající vesmírná plavidla
  • Překladiště pro přepravované věci či osoby
  • Výzkumné stanice, vypouštění a zachytávání výzkumných lodí a vesmírných sond.
  • Opravy vesmírných plavidel a stavba nových a jejich opětovné vypouštění
  • Vypouštění, opravy a likvidace satelitů
  • Ubytování pracovníků vesmírného průmyslu a jejich rodin
  • Komunikační stanice
  • Doprava na/z planety, měsíce či asteroidu, kolem kterého stanice obíhá.
  • Laserová distribuce energie

Už z výčtu účelů vyplývá, že tyto stanice byly zpravidla velmi rozsáhlé. Nejrozsáhlejší je Fyrstgeimstöð (První nebeská stanice), vesmírná stanice nad Akelií, kde se zároveň nachází největší opravna a výrobna vesmírných plavidel a prochází tudy veškerý provoz z Akelie, neboť minimálně tuto část systému využívají s výjimkou Novymiru všechny ostatní akelianské státy a soukromé subjekty. Menší stanice mají i akelianské měsíce. Každá stanice, ať je umístěna na oběžné dráze planety, měsíce nebo asteroidů, je vždy vybavena několika plavidly pro přistání, samozřejmostí jsou standardizované spojovací uzly pro všechna možná plavidla a zařízení na opravy a stavbu těch standardních.

Standardizovaný spojovací systém pro spojování vesmírných plavidel umožnil těmto stanicím současně přijímat bez potřeby adaptérů různé typy plavidel:

  • Raketoplány (hlavně poslední verzi, Björntec Geimflaugin)
  • Plavidla sestavená ze standardních komponent systému Rúmtoga (například vesmírné tahače a plavidla pro přistávání na objektech bez atmosféry)
  • Automatické i pilotované meziplanetární lodě, hlavně typu Uppgötvun
  • Mezihvězdné lodě, hlavně třídy Saikara a typu Norðurstjörn
  • Soukromá plavidla a plavidla jiných zemí, pokud jsou vybavena kaelanským spojovacím zařízením

Spojovací adaptéry mají podobu prázdného přetlakového modulu s kaelanským spojovacím zařízením na jedné straně a jiným (například novymirským) na straně druhé. Na Fyrstgeimstöð vznikl takový adaptér úpravou prázdného přetlakového modulu systému Rúmtoga, který byl na boku na protilehlých stranách opatřen novymirským a selliathským spojovacím zařízením. Modul je používán zvláště novymirskými loděmi Sajuz používanými zgwalagahským vesmírným programem.

Spojovací zařízení poskytuje pevné vzduchotěsné spojení spojovaných plavidel, a jsou-li obě zařízení přetlakovaná, umožňuje lidem na palubě přecházet z jednoho plavidla do druhého. Kromě toho propojení obsahuje také datové a napájecí spoje. Další propojení, například pro čerpání paliva, mají svá místa na vnější straně. Příkladem budiž modulární lodě systému Rúmtoga, u kterých jsou tato propojení přítomna všechna, díky čemuž příliš nezáleží na pořadí modulů.

Kaelanské spojovací zařízení je proslulé svou značnou podobností ke spojovacímu zařízení nadpřirozených lvů, dokonce natolik, že oba systémy jsou spolu kompatibilní (v případě malé verze, větší se liší pouze rozměry), a stejně tak též nakaurský spojovací systém na lodi Oskopnir. Všechny tři systémy mají také pevné mechanické spojení, takže spoj udrží pevnost i hermetičnost i při velkých působících silách či vibracích.

Každá stanice kromě paliva a dalších zásob uchovává také zásoby energie, kterou si mezi sebou stanice obousměrně předávají pomocí výkonných laserů. Do energetických přenosů jsou zamodulována také data, a tak tato meziplanetární laserová síť slouží jako primární prostředek komunikace. Přenosové lasery mohou běžet se zlomkovým výkonem, pokud jsou třeba pouze datové, nikoliv také energetické přenosy, a celý systém je jištěn sekundárními pouze datovými laserovými spoji a také tradiční rádiovou komunikací. Lasery mohou sekundárně sloužit jako prostředek planetární obrany, nebo být použity pro napájení vzdálených vesmírných lodí, díky čemuž lze i ve vnějších částech soustavy používat plavidla vybavená solárními články, případně speciálními zrcadly pro přenos větších výkonů, a jaderné reaktory se svým zneužitelným obsahem a problematickým stíněním mohou zůstat doménou základen a velkých meziplanetárních lodí.

Fyrstgeimstöð se od jiných liší také v tom, že je sestavena z velkých bloků dopravených na oběžnou dráhu mezihvězdnými loděmi třídy Saikara, zatímco ostatní využívají standardizovaných komponent systému Rúmtoga, případně bývají později dostavovány především z dílů vyrobených na palubě těžebních lodí v pásech asteroidů, pouze počítače, navigační přístroje a podobné precizní součásti bývají z ve vesmíru těžených surovin vyráběny na některé ze stanic, nejčastěji v hlavní továrně na Fyrstgeimstöð nad Akelií.

Na Seimeri byla později stanice postupně přebudována do podoby orbitálního (Dysonova) prstence, stavby obepínající celou planetu. Tento prstenec, kromě toho, že poskytuje masivní skladovací, ubytovací a výrobní kapacity, má na svém vnějším povrchu solární články, jejichž výkon sám o sobě dostačuje na pokrytí drtivé většiny spotřeby energie v prstenci, nedostatky stíhá dokrývat síť zásobníků uchovávajících energii, když je jí přebytek, nebo když je u prstence dokována loď vybavená jaderným reaktorem. K dopravě uvnitř prstence slouží síť rychlovlaků takřka stejných jako v Kaele Akexi.

Stanice na ostatních planetách a na měsících mají dvě části, samotnou orbitální stanici a základnu na povrchu tělesa. Ty mohly být vzájemně spojeny pomocí bezdrátového spojení a vesmírných lodí, zvláště na objektech bez atmosféry k nim často přibyl i orbitální výtah, jejichž stavbu již Kaelané zvládali dobře, a tak je časem doplnili ke všem stanicím obíhajícím okolo planet či měsíců bez atmosféry. U planet Wehau, Seimeri a Akelie, na kterých se vyskytuje život, bylo kvůli riziku bakteriologické kontaminace od těchto záměrů upuštěno. Roli základny/stanice na povrchu objektu v případě domovské Akelie a stanice Fyrstgeimstöð přebírá přepravní terminál ve Městě tří hradů, který byl již při svém návrhu k tomu navržen. Jedinou výjimkou jsou vertikální starty klasických raket, jejichž nižší stupně by v případě terminálu umístěného uprostřed zastavěné oblasti dopadaly do obydlených oblastí (pouze kaelanské rakety přistávaly na padácích), a ty tak přímo z kaelanského území mohou startovat jedině z druhého obdobného terminálu ve městě Stjörnbörg, případně mimo Kaelu Akexi z kaelanského kosmodromu Miðbaugshöfn.

Primárně v pásech asteroidů existovaly i menší stanice, primárně bez posádky, například jako skladiště vytěžených rud a ledu, které tam svážely menší automatická plavidla od těžebních strojů na blízkých asteroidech. Pro případ havárie či jiné nouze na palubě některé z pilotovaných lodí i tyto stanice měly jeden nebo více obytných modulů a nouzových zásob kyslíku, vody a jídla, kde mohla posádka havarované lodě vyčkat na pomoc, pokud jejich plavidlo již nebylo dále obyvatelné.

Dalšími speciálními příklady jsou komunikační a výzkumné stanice, které jsou umístěny ve všech pěti libračních (Lagrangeových) bodech soustavy Ailea - Akelie, a dále na mnoha dalších místech. Některé z nich obsahují i zásobárnu paliv. Speciálním případem je Snúaheim (Opačné sídlo), obrovská vesmírná stanice v Langrangeově bodě L3 soustavy Ailea - Akelie, tedy na stejné oběžné dráze jako domovská planeta, pouze na druhé straně hvězdy. Ta byla vystavěna velmi podobným způsobem jako generační mezihvězdná loď Langurferðin, tedy jako obrovský pomalu rotující válec, jehož rotace vytváří odstředivou sílu nahrazující obyvatelům stanice na vnitřní straně pláště gravitaci. Protože Snúaheim není určena k cestování, může být těžší, a tak je její plášť o něco silnější, navíc je vybavena přídavným vnějším pláštěm, který sice také chrání před radiací a meteority, ale primárně na něm jsou obrovské solární panely, které dodávaly stanici energii. Po své stavbě, která proběhla i přes vyšší hmotnost a větší složitost s desetinovými náklady oproti lodi Langurferðin v pásu asteroidů z tam těžených surovin, byla na své místo dopravena pomocí deseti spřažených meziplanetárních přepravních lodí typu Uppgötvun.

Meziplanetární lodě

Velké meziplanetární lodě jsou neméně náročnou součástí dopravního systému. Díky tomu, že létají mezi orbitálními stanicemi, nemusí být vybaveny pro přistání a mohou tak být, stejně jako ostatní součásti systému, zcela optimalizovány pro své úkoly. Nejčastějším typem plavidla jsou automatické dopravní lodě typu Uppgötvun, po Galaktické válce byly nasazovány také univerzální mezihvězdné lodě třídy Saikara.

Lodě typu Uppgötvun byly vyvinuty speciálně pro Bifröst. Sestávají ze dvou hlavních částí:

  • Pohonný modul obsahuje kromě pohonné jednotky a hlavního zdroje energie také radiátory a nádrže s palivem, a tvoří tak kompletní jednotku poskytující pohon i napájení
    • Jaderný tepelný dvoumódový raketový motor (bi-modal NERVA)
    • Kombinace rychlého jaderného reaktoru a plasmového motoru s proměnným specifickým impulsem (VASIMR) a magnetickou tryskou
    • Kombinace fůzního jaderného reaktoru a plasmového motoru s proměnným specifickým impulsem (VASIMR) a magnetickou tryskou - nejčastěji používaný
    • Plasmový motor s proměnným specifickým impulsem a příjmovou anténou (energii dodává laserovým paprskem nejbližší vesmírná stanice systému Bifröst)
    • Iontový motor napájený solárními články (použitelný hlavně v oblastech blíže Ailei)
    • Iontový motor s příjmovou anténou
    • Modul se solární plachtou (narozdíl od ostatních umisťován do přední části lodě)
    • Modul s fotonovým pohonem (obsahuje fotonový pohon a několik fůzních reaktorů, navržen pro mezihvězdnou expedici, avšak díky příchodu lodí třídy Saikara nebyl nikdy realizován)
    • Modul s anihilačním reaktorem (využívá reakce hmoty a antihmoty - byl vyvinut, avšak pro nepotřebu nebyl nikdy použit)
    • Modul s pulzním jaderným pohonem (navržen a otestován, avšak nepoužíván)
  • Řídící modul (vždy automatický řídící modul, včetně vybavení pro komunikaci s řídícím střediskem a okolními loděmi a identifikačního telemetrického vysílače)
  • Modul užitečného zatížení
    • Modul s nádržemi (použitelný jako přídavné nádrže pro pohon lodi, nebo pro přepravu paliv či jiných tekutin)
    • Nepřetlakovaný otevřený přepravní modul (otevřený modul pro standardní přepravní kontejnery nebo velké náklady)
    • Nepřetlakovaný uzavřený přepravní modul
    • Přetlakovaný přepravní modul
    • Modul pro přepravu osob v beztížném stavu
    • Modul pro přepravu osob s umělou gravitací (modul kulovitého tvaru, obyvatelné prostory jsou uvnitř stíněné přetlakované koule na centrifuze, která při 2 otáčkách za minutu vyvolává odstředivou silou tíhové zrychlení podobné jako na Akelii, centrifugy jsou 2 otáčející se proti sobě pro neutralizaci gyroskopických efektů, existuje i verze s jedinou větší centrifugou a menším protisměrným setrvačníkem)
    • Expediční modul (Obdoba modulu pro přepravu osob s umělou gravitací, v přední části umístěna kontrolní kabina a místnost se třemi menšími plavidly a přechodovou komorou)
    • Velký obytný modul (větší obytný modul ve tvaru prstence, který se otáčí a odstředivá síla působí jako umělá gravitace, při použití jaderného pohonu je nutné umístit tento modul více dopředu, aby nebyl zasahován radiací)
    • Nafukovací obytný modul (válcový modul bez umělé gravitace, díky pružné konstrukci se při napuštění atmosféry nafoukne a díky tomu poskytuje značně velký obytný prostor)
    • Nosný modul (prostý nosník, pro specifické náklady nebo v kombinaci s expedičním modulem pro vybavení pro průzkum)
    • Nosný modul pro přepravu standardních přepravních kontejnerů (kontejnerový modul umožňující přepravu až 400 standardních přepravních kontejnerů najednou)
    • Spojovací modul (přetlakový modul s několika uzly pro spojení s jinými vesmírnými plavidly a/nebo stanicemi; používaný také pro rozšíření lodě bloky systému Rúmtoga)

Díky své variabilitě dokázaly lodě typu Uppgötvun zastávat jakékoliv úkoly a z provozu je nevytlačily ani mnohem vyspělejší mezihvězdné koráby třídy Saikara. Ty však zapříčinily ukončení příprav mezihvězdné mise, která měla využívat právě loď tohoto typu. V případě potřeby lze k těmto lodím připojit i bloky Rúmtoga, dalšího modulárního systému pro stavbu vesmírných plavidel a jiných zařízení.

Lodě třídy Saikara se v dopravním systému Bifröst objevily už během Galaktické války, kdy síť sloužila hlavně vojenským potřebám. Jejich hlavní výhodou je schopnost přistávat na povrchu planet, takže do nich může být přímo na planetě naložen velký náklad a vyložen až místě určení, což klasické pojetí systému Bifröst neumožňuje. Vzhledem k rozdílné ekonomice provozu jsou lodě třídy Saikara nasazovány k meziplanetární dopravě jen tehdy, není-li možné daný úkol splnit bez nich. Přesto znamenaly omezení - z návrhu nových modulů pro Uppgötvun byly zcela vypuštěny moduly s fotonovým pohonem, který by odstraňoval nutnost mít na lodi velké zásobníky s palivem. Extrémní energetické nároky (přibližně 300 MW na 1 N tahu) tohoto pohonu byly sice s kaelanskými technologiemi zvládnutelné, avšak z ekonomického hlediska už by bylo levnější poslat některou z lodí třídy Saikara, jejichž lví tvůrci měli s podobnými pohony staletí zkušeností a jejich lodě tak byly spolehlivější a levnější na provoz a údržbu. Standardem pro pohon těchto lodí se tak stala kombinace fůzního reaktoru a plazmového motoru s proměnným specifickým impulsem, který jako pohonnou látku používal plazma z reaktoru.

Podrobnější informace naleznete v článku Uppgötvun.

Mezihvězdná doprava

Po založení Kaelanské aliance byla primárním způsobem dopravy síť dimenzionálních bran. Doprava větších nákladů však byla poměrně komplikovaná a dlouze blokovala provoz brány, proto došlo záhy k úvahám o mezihvězdných lodích, které mohly v průběhu své desetiletí či staletí dlouhé cesty vykonávat vědecká pozorování. Jako první padla volba logicky na již existující meziplanetární modulární lodě typu Uppgötvun, které byly dostatečně prověřené v běžném provozu a jejich spolehlivost a trvanlivost lety trvající stovky let umožňovala, navíc byla spolehlivost a výkonnost robotických řídících systémů dostatečná, aby tyto lodě nemusely mít posádku, a tak mohly nést mnohem více nákladu. Některé z pohonných systémů pro tyto lodě vyvinutých umožňovaly dosáhnout značných rychlostí, které by dobu letu umožnily dostat do přijatelných mezí. Při meziplanetárních výzkumných misích bylo vyzkoušeno několik prototypů, avšak do Galaktické války se žádná mezihvězdná výprava neuskutečnila.

Během příprav na válku získali Kaelané mocný dopravní prostředek, vesmírné lodě třídy Saikara, které odvodili nadpřirození lvi od svých tisíciletími prověřených univerzálních (v té době už mezigalaktických) vesmírných lodí třídy Achaikharan zjednodušením, aby je mohli postavit i Kaelané, kteří sice byli v té době již vědeckotechnicky nejrozvinutějším lidským národem na planetě, ale jejich úroveň zdaleka nedovolovala stavbu lvích lodí. Díky lodím třídy Saikara vyráběným v Kaele Akexi byli Kaelané schopni pomáhat lvům s odražením invaze. Po válce Kaelané využili možnosti si tyto lodě ponechat, ale vojsko jich v době míru mělo velmi silný nadbytek, a tak se hledalo jejich civilní využití. Kromě rozličných vědeckých a průzkumných úkolů si mnohé exempláře našly svou cestu i do dopravního systému Bifröst. Kromě omezeného využití v meziplanetární dopravě se díky svému spolehlivému nadsvětelnému pohonu a umělé gravitaci na palubě skvěle hodily pro dlouhodobé mise s posádkou a mezihvězdné lety, proto byly po válce návrhy mezihvězdných variant lodí typu Uppgötvun prakticky přes noc opuštěny a spolehlivé lodě třídy Saikara se tak staly kromě dimenzionálních bran jediným používaným způsobem mezihvězdné dopravy pro Kaelu Akexi a Kaelanskou alianci. Minimálně teoreticky mohou lodě třídy Saikara nahradit i meziplanetární lodě, a vůbec samy o sobě nahradit celý systém Bifröst, avšak jsou mnohem dražší - za cenu jedné lodě třídy Saikara lze vyrobit moduly pro až sto lodí typu Uppgötvun, a ještě zbudou prostředky na několik modulů systému Rúmtoga pro jejich rozšíření.

Podrobnější informace naleznete v článku Saikara.

Související stránky

Externí odkazy